RYCHLEBSKÉ STEZKY, otevření Superflow trailu, 26.-28.4.2013

Rozhodnutí na poslední chvíli jsou pro mě stresující, ale bývají často nejvydařenější.

Kluci z Acer Interier se před měsícem zmínili o otevření nové sekce na Rychlebských stezkách, tak mě napadlo udělat si tam výlet s rodinou. Vše dopadlo jinak. Žena jela na víkend do lázní zrelaxovat, já v sobotu do práce a synátor za babičkou. Jenže v pátek haluzově pracovně volám Rosťovi z Aceru a ten se mezi řečí zmiňuje, že do Jeseníků jedou, místo původní verze, bez žen. Padá návrh, jeď s náma. Ruším večerní pivní párty, s kolegou domluvím záskok na krámě, před šestou se nechám naložit Jurisem, druhým Acerákem, do dodávky, sjíždíme k nám domů naložit nejnutnější věci, kolo, dát žrádlo kočce, do ruky svačinu a hurá pro Rosťu. Před půl devátou dorážíme k "Íčku" v Černé Vodě (rozuměj informační centrum Rychlebských stezek), kde se pravě rozjíždí koncert Lenky Dusilové. Ještě se stihneme ubytovat v ubytovně Nová Radost a hurá na zasloužený Šerák, pokec s lidma postiženýma bikingem a poslech ikony českého bigbítu. Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem se vlastně ani nezmínil vo co gou. Kluci ze stolařské firmy Acer Interiér s.r.o. už nějakou dobu spolupracují s organizátory asi nejlepších uměle (částečně) budovaných trailů v Evropě(?). Značení stezek dřevěnými šipkami je jejich práce. Tentokrát šlo hlavně o výrobu "nájezdové" brány na novou sekci "Super Flow". Na oficiální otevření trailu duchovní otec a stvořitel stezek Pavel Horník, pozval zástupce místních institucí a také "démona" českého freeride ježdění Richarda Gasperottiho (Gaspiho). Jak jsme měli v sobotu večer možnost vidět na fotogalerii z Šumperského deníku, tak se otevření zdařilo. Pavel, z něhož zapálení pro stezky čiší na každém kroku, byl nejvíce nadšen z leteckých záběrů "Íčka", nového pumptracku a přilehlých lesů. Součástí ofic otevření byl také již zmiňovaný koncert. Muzika se mi moc nelíbila, ale zpěv Lenky byl úžasný. Taky jsem jí to upřímně sdělil (po pár pivech), když se k nám přidala a pokecala. Patří mezi ty umělce, kterým popularita nezamotala hlavu. Takže Lenko, ještě jednou díky za super večer (teda noc, nebo ráno? Juris, Rosťo, kdy jsme šli chrnět?). Celý páteční večer byl super. Sešlo se na 200 pohodových lidí (možná víc, přes tekutý švestky to nešlo spočítat).

Sobota ráno docela v pohodě, takže jsme mohli něco po desáté vyrazit na stezky (pro mě nezvykle pozdě).

Těžké bylo ale snést fakt, že mi v polovině stoupání vypověděl službu ořech a já byl nucen na "Tajemný " tlačit. Přepadalo mě zoufalství. Tady se ovšem projevila ochota organizátorů Stezek, v té chvíli hlavně Evy, jakožto hybné páky celého sdružení, pomoci v problému. Rosťův telefonát Evě mi dal naději, že si přeci jen zabajkuju. Tajemným, Mramorovým a Sjezdem jsem, místy setrvačností své devětadváci sjel k Íčku, kde mi bylo zapůjčeno celopéro GT Sensor 2.0 na 26"kolech (pane jo, po dvou letech zase na malých kolech!) a mohl jsem po druhé vystoupat vstříc pořádnému bikingu. Vyplazil jsem se na Wales, piva ze mě tekli proudem a hurá dolů za klukama, kteří už seděli dole na polívečce. Nezvyk na celoodpružené kolo, které se velmi ochotně dostávalo do vzduchu, mě pár krát předvedlo 120mm zdvihu v plné kráse, ale vždy jsem to nějak ustál. Naopak jsem byl překvapen jak kolo pěkně sviští, i přes širší pláště, představec s větším úhlem a hodně široké klandry. Sekci Superflow už jsem znal z podzimu (omluva za „černou“ jízdu), ale na celopéru to byla jiná palba. Než jsem doletěl dolů, tak kluci už mrskali opět nahoru. Do třetice všeho drsnýho, bez jídla, s malým bidonem v kapse (na kole nebyl košík a kejml nevozím), hurá za nima. Docvaknu je ještě před nájezdem na traily. Hned to schytávám za "vystylovanou" kombinaci barev dresu a kola, což nebylo z mojí strany záměrné (stejně mi to nevěřili). Juris už měl za sebou karambol na Flow sekci, Rosťa zas vypadal na objednávku výstavby lanovky (asi byla polívečka fakt dobrá). V stoupavém trailu Dr.Wiessnera si vyslechnu již podruhé nabídku na určitě zajímavé svezení se na „lanovém kole“, kdy partička kluků měla natažený mezi stromy ocelový lana, mezi nimiž se člověk šlapáním v rámu jízdního kola bez kol pohyboval za pomocí nějakého mechanizmu kladek a lan. Jenže komu se chce v takové stojce slízat? Dolů jsme to pustili Tajemným, přes Mramorový a Sjezd, zakončený Rosťovým defektem. Ale užili jsme si to. Očista kola, těla a večer duše, bylo příjemným zakončením dne. Hlavně musím vyzdvihnout polívečky. Ochutnali jsme všechny nabízené: kulajda, čočková, s ovesných vloček (u mě vyhrála). Rosťa jich spořádal snad pět! Kluci říkali, že jim taky strašně chutnala šťáva z ječmene. Neochutnal jsem. Dávám už týden čajovou kůru z kopřiv a zelené vody mám dostatek. Dobře jsme pokecali s osazenstvem o.s. Rychlebské stezky, i se zbytkem bikerů, kteří zůstali do neděle. Opět příjemná atmoška a výborný pivo z hor.

Neděle nás probouzí deštěm, ten přechází v mrholení, aby úplně ustal a zanechal po sobě v kopcích mlhu a pro někoho ponurou atmosféru.

S Jurisem nás takový počasí baví, tak jsme nechali Rosťu v pelechu a vyrazili na rozlučkový švih po pohodovým trailu podél Černého potoka. Sekce je vhodná i pro zdatnější děti a maminky. Opět jsem si vypůjčil Sensora ze včerejška (nebudu přece zase nastavovat posed). Pohodová jízda se málem změnila na souboj člověk vs. prase divoké ( Sus scrofa). Upřesním - prasata divoká, neboli celý obrovský stádo včetně malých. A jedno malý, to poslední, se zapomnělo a míří si to k nám. Mamka se zastaví a čeká. Taky čekáme. Je to nádhera (ta příroda kolem, i ty gripy bránící mým rukám rozdrtit kobaltová řidítka). Naštěstí prcek zavětří ten správný pach a utíká ke stádu. Pokračujeme a dál si vychutnáváme jízdu v sychravém počasí. Asi se ani jednomu nechce do blázince všedních dnů. Cestou zpět míjíme partičku polských riderů, kteří nás donutí předvést, že i mimo cesty se dá jezdit. U „Íčka“ naposledy omýváme kola, sbalit, poslední polívečka, pivečko, nakoupit ručně vyráběné pochutiny (srnčí paštika je fakt dobrá), rozloučit se s dobrýma lidma a hurá (?) domů.