TOLERANCE

Jízda na kole se od počátku 90.let stala nejrozšířenější formou „zdravého pohybu“. Kolo už neslouží jen jako přibližovadlo k obchodu, hospodě, na rozvoz preclíků, nebo jen pro hrstku vyvolených ve střediscích vrcholového sportu. Jízdní kolo, v jakékoliv podobě, je dnes fenomén. Od malých prcků na 12“ kolech až po osoby v pozdním věku na designově parádních kolech. Všichni ti se chtějí těšit z toho, pro lidské tělo, zvláštního pohybu. Pohybu na jednu stranu bolestivého, na druhou blahodárného.

Minimálně 80% českých rodin vlastní alespoň jedno jízdní kolo. Toto zaujímá vedle auta, narvané ledničky, PC, psího mutanta, své svým způsobem opodstatněné místo v životě rodiny. Je úplně jedno jestli se jedná o horské, krosové, silniční, bikrosové, městské, nebo nevím jaké jiné kolo. Podstatou je, že je. Že ho vlastním. Že na něm můžu sportovat, dopravovat se, předvádět se. Zdravěji se někam přibližovat. Dnes není problém si kolo pořídit, ani ostatní věci s tím spojené, které vám dělají jízdu příjemnější, zajímavější, i bezpečnější. Problém je a dovoluji si poznamenat čím dál větší a ožehavější, nebezpečí, které si lidé vytvářejí mezi sebou. Bezohlednost a netolerantnost. Není to ovšem jen nebezpečí číhající ze strany těch co se na kole nepohybují. Jsou to i samotní cyklisté, kteří ohrožují své okolí. Co s těchto několika vět vyplívá? O chování vůči svému okolí nerozhoduje činnost, kterou právě dělám, ale moje povaha. Jak dokážu tolerovat ostatní a jak dokážu poukazovat na věci, které nejsou v pořádku. Jsem aktivním cyklistou, řidičem, turistou, párkrát jsem seděl v sedle koně. Vlastně občas zažívám pohledy všech účastníků nějaké formy pohybu. Mohlo by se jednat o určitý schizofrenní stav. Cyklista se na kole vlní jak pod vlivem; neukazuje při odbočování; jezdí do jednosměrky, po chodníku; jedou vedle sebe, nebo v balíku; roztahují se přes celou šíři vozovky; večer nesvítí, nebliká; jezdí těsně kolem mě; plaší mého koně; rozrývá lesní podrost. Řidič motorového vozidla si hraje na pána silnic; předjíždí těsně kolem; rozstřikuje kaluže; nedává přednost zprava; nedívá se do zrcátka při odbočování doprava; strašně moc spíchá a tak se tam prostě nacpe; soustavně na sebe upozorňuje troubením, občas i „nájezdy“. Turisti si nedají pokoj s věčnými výtkami na adresu ničitelů přírody; kvůli cyklistům jich stovka nemůže projít šumavskými rašenilišti a dalších padesát je rušeno při sběru borůvek v chráněném pásmu svistotem plášťů, případně dusotem kopyt; schválně se roztahují na parádním trailu; neodpustí si opovržlivé pohledy na ošacení cyklisty; řevem a úskoky plaší koně. No a jezdci na koních, to je kapitola sama pro sebe. Rozježděné cesty od kopyt; pocit moci daný výškovou pozicí oproti světu kolem; nepovolená rychlost jízdy; smrad a všude samý koblih.

Tak co na tyto pohledy říkáte? Cloumají s vámi emoce? Ale ano, určitě ano. Emoce jsou všude a rozhodují o všem. Myslíte, že ne? Hmm, taky názor. Jestli se vám při čtení těchto úhlů pohledů zvedl tep a cítili jste horko v obličeji, tak to byly emoce. Až se Vám něco podobného stane v reálu, tak se snažte na tyto řádky vzpomenout.